Povídka o Michalovi a vaření

Když jsem přišla domů, vzala jsem si peníze na telefon a z budky zavolala Michalovi na mobil. Zvednul to hned, řekla jsem mu jen to, že pro něj mám překvapení, ať se pro mě staví v 17.30. Nic víc jsem neřekla, protože jedna minuta na mobil stojí 13kč. Potom jsem ještě zavolala na pevnou linku k Neumanovým domů. Chvíli jsem to musela nechat zvonit, ale potom to zvedl bratr Michala. Byl překvapený, že volám tak jsem mu na to odpověděla, že od něj něco potřebuji, avšak plán na večer jsem mu neprozradila, jen jsem se ho zeptala, jestli pro mě může přijet na křižovatku, že mu to potom možná vysvětlím. Mezitím jsem se trochu upravila a převlékla do lepšího oblečení (červené volné kalhoty a tygří rolák) Sebou jsem si vzala akorát peněženku se dvěma stovkami, které jsem si vypůjčila od táty. Sestře řekla, ať mámě vyřídí, že se vrátím ve čtyři hodiny. V autě jsem Vojtovi řekla, že bych nutně potřebovala mluvit s jeho Monikou, jestli je už doma. Navrhl mi, že mě tam odveze, takže během patnácti minut už jsem byla u ní. Dvakrát jsem zazvonila a potom mi přišla otevřít. Všechno jsem jí stručně vysvětlila: „Víš, jak jsem ti včera volala kvůli tomu překvapení pro Michala, tak já bych od tebe něco potřebovala trochu poradit, jak se obléknout a namalovat. No a potom jestli bys mi neporadila, jaké udělat jídlo a co nakoupit nebo objednat a taky jak to všechno zaplatit.“ Monča byla naprosto bezvadná nejdříve jsme spolu ve Zlatých stránkách našli adresu na Pizza pizza v Praze (je to pizzerie nebo spíš firma, která rozváží pizzu všude možně) Monika tam zavolala a domluvila se s dodavatelem na 6 pizzách. Tři s feferonkami a tři se sýrem (dvě velké pizzy+ dvě střední pizzy pro mě a pro Michala, dvě střední pizzy pro Toma a Moniku) Nadiktovala mu svojí adresu, řekl jí, že tam někoho do dvou hodin pošle. Potom jsem se Moniky zeptala, jestli je dobrý nápad objednat i růže, schválila to a řekla mi, že ví o kvalitním květinářství, kde prodávají dekorace a objednávky živých květin, podala mi vizitku: květiny, Ph-9, Újezd. Tak jsem tam zavolala a zeptala se, jestli je možné objednat 15 rudých růží a 30 růžových. Dozvěděla jsem se, že se to vybírá podle katalogu a potom se to objednává v zahradnictví a že většinou je možné to zařídit, až o týden později. S Monikou jsme se dohodli, že to koupíme sami. Problém byl v tom, že jsme museli jít až dolů do zahradnictví vedle kina. Ale nakonec jsem za své peníze koupila jen pět rudých růží (175 Kč) a Monika koupila pět žlutých, pět růžových a pět rudých. Investovala do toho za mě 525 Kč a vůbec jí to nevadilo. Potom jsme vybrali tři větší fialové svíčky po 19,20. Dohromady jsme utratili 757,60.  V drogerii jsme koupili ještě dvě broskvové (smyslné) vonné svíčky ve skle (jedna za 120 Kč, dohromady 240 Kč. A úplně nejhorší bylo vybírat maso na čínu u řezníka. Kilo krůtího masa (150kč) Nakonec jsme nakoupili v zelenině 3 papriky, tři citrony, půlku čínského zelí, jeden pórek, dvě mrkve, jeden celer.  Celková suma 120Kč. Po těch všech úmorných nákupech jsem se s Mončou dohodla, že řekne Vojtovi, aby jí půjčil klíče od domu a ona mezi tím, co já budu doma přemlouvat rodiče, abych šla „do kina“ dá maso do lednice, uklidí všechno, co jsme nakoupili, sežene doma čínské houby, vybere pro mne vhodné oblečení a zavolá Michalovi, aby nepřijel v 18.30, ale až v půl osmé před kino. Doma to ovšem nebylo jednoduché, protože jsem přišla o patnáct minut později, v 16.15. Máma mi samozřejmě vynadala a musela jsem uklízet téměř celý dům. Trvalo mi téměř dvě hodiny, než jsem splnila její požadavky a ještě se jí to nelíbilo. Byla jsem na ni dost naštvaná, ale kvůli tomu kinu jsem se snažila být klidná. Ve čtvrt na sedm jsem se teprve zmínila o tom, že chci večer do kina na film. Táta mě nechtěl pustit, ale potom to vyšlo a já od něj dostala dokonce i peníze. Nervózně jsem se najedla, vlítla do sprchy a vzala si na sebe ty černé šaty od Michala. Před kinem se mě táta zeptal, na co vlastně jdu a v kolik to přesně končí. Ani jedno jsem nevěděla tak jsem si vymyslela, že je to akční film a končí až 22.45 a řekla mu, ať raději přijede až ve 23 hodin. A teď pro mě nastalo to nejhorší nejen, že jsem v tom spěchu zapomněla doma negližé, ale neměla jsem to nejdůležitější tyčinku ano Mi Cher. Kromě toho jsem ani nevěděla, jestli dovezli pizzu, kam dala Monika růže a ostatní věci, jaké mi vybere šaty, a budou mi vůbec…? A co když Michal ani nepřijede? Chtěla jsem se v tom topit dál, ale uviděla jsem záchranu. Zatroubilo na mě auto a zajelo ke krajnici. Naštěstí to byl Michal, ne někdo jiný. V autě jsem se mu snažila vysvětlit, že dřív jsem opravdu nemohla a nic lepšího, než říct rodičům, že jdu do kina, mě nenapadlo. Bylo na něm poznat, že je ze všeho dost zmatený a asi i nervózní, ale jak jsem byla nervózní já, nemohl ani tušit. Zeptal se mě jenom, kam pojedeme a jinak jsme oba celou cestu mlčeli. Když odemkl dveře od domu, hned se mě zeptal, co si dám k jídlu. To už jsem zaktivněla a odpověděla: „No, víš, já vlastně tady už pro nás napůl něco mám.“ Šli jsme do kuchyně a já jsem s napětím otevřela ledničku. Když jsem viděla plné regály, srovnanou zeleninu v kaslíku, připravené maso a spousty jiných věcí, měla jsem radost, že s jídlem to vyšlo, až na to, že tam chyběla pizza. Rychle jsem přibouchla lednici a řekla: „Víš, já jsem si myslela, že si dneska uděláme dobrou večeři sami, jenom my dva. No a máš rád třeba čínu?“ Michal vůbec nechápal, o čem mluvím a zmateně na mě vyhrkl: „Jo, ale já tady na ní nic nemám a kromě toho maso na ní se musí den nebo alespoň hodinu před tím naložit.“ Cítila jsem se trapně, že mě to nenapadlo, ale jenom jsem se usmála a odpověděla: „No dobře, tak si můžeme udělat něco jiného, podívej se do lednice, jestli tam něco nenajdeš!“ Jediné co dokázal po otevření přeplněné lednice  říct bylo: „sakra, kde se to tu vzalo?“ Já jsem se pyšně podepřela, a se smíchem řekla: „No miláčku snažila jsem se, ale vážně netuším, co všechno se dá uvařit, když ne čína. A upozorňuji tě, neumím vůbec vařit, takže budeš muset většinu udělat ty, nebo mi poradíš.“ Michal nakrájel a naklepal maso na šest plátků a zbytek uklidil zpátky do lednice. Pečlivě obalil každý plátek v mouce, vyndal pánev, dal do ní trochu olivového oleje, nastavil sporák na čtyřku, když se pánev začala rozpalovat, rychle okořenil maso grilovacím kořením a vložil dva plátky do pánve. Strašně se mi líbilo ho pozorovat, jenomže je mu se zase nelíbilo, že nic nedělám. ,, Hele nemusíš mi pomáhat vařit, ale mohla bys udělat nějaký salát, to snad umíš ne?“ A vyndej prosím tě z horní poličky napravo rýži a podle návodu ji zkus udělat.“  Fajn, tak já budu dělat rýži, na kterou jsem v životě nesáhla, myslela jsem si pro sebe. Mohl mi alespoň říct, jak se dělá, abych si to nemusela podrobně číst! Prohledala jsem všechny spodní skříňky, než jsem našla vhodný hrnec, do kterého bych dala rýži a uvařila ji. Michal se na mě zděšeně podíval a se smíchem se mě zeptal: „Ty, Jani, máte doma mikrovlnku?“ „Proč zrovna mikrovlnku?“ Zeptala jsem se trapně na jeho otázku. „No, já jenom, že když dáš do nějaké porcelánové mísy tak dva tři hrnky rýže a přiliješ dvakrát větším objemem vody a potom to dáš do mikrovlnky, nastavíš na třetí stupeň, to je na vaření a zapneš to na dvacet minut tak to máš za chvíli hotové!“ Sakra to je trapas! A já to chtěla vařit na sporáku a podle návodu. Když jsem udělala obyčejný šopský salát bez fety, byla jsem ráda, že alespoň něco umím. Potom jsem s pomocí Michala našla i mísu a udělala přesně to, co mi předtím řekl o vaření rýže. Všechno vypadalo báječně, i to tak vonělo, ale Michal najednou nešťastně říká: „Sakra, víš, na co jsme zapomněli? Na víno. Nemáme víno, co teď do toho dáme?“ Než jsem mu stačila něco chytrého odpovědět, někam odběhl, a zařval na mě: „počkej, podívám se do baru, co bychom tam místo vína mohli dát. Ty zatím hlídej, ať se to nespálí a občas to obrať.“ Za chvíli už stál vedle mě a držel flašku becherovky a zeptal se mě: „Nebude ti vadit, když to bude trochu ostré?“  Kývla jsem a nechtěně mu řekla:  „No nemělo by to vadit, ale abys potom nebyl moc divoký“ „Jak to myslíš, abych nebyl divoký, jako v čem?“ Už jsem se připravovala na to, co mu řeknu a v tom jsem se lekla zvonění telefonu. Michal měl plné ruce mouky, a naléval do pánvičky becherovku. „hele můžeš to prosím tě jít vzít? Telefon je v obýváku.“ „Prosím Neumanovi, to jsi ty Jano, tady Monika, tak co? Jak to jde?“ „No to je dobře, že voláš, je to hrozný, ztrapňuji se tady před Michalem, není tady pizza, nevím, kde jsou svíčky a nemám co na sebe až…“ „Prosím tě buď v naprostém klidu. Určitě to není tak hrozné. Pizzu přivezli až v šest hodin a já jsem jí tam už nedonesla“ „Aha a kolik stály dohromady ty pizzy?“ „Neboj, je to zaplacené, zítra si o tom promluvíme, ty si užij tento večer a s ničím si nedělej starosti“ „No jo, ale vždyť já nemám, co na sebe!“ „Ale máš, potom se podívej do ložnice a skus si to, jenom nezapomeň na ty svíčky, jsou na lednici“. Když jsem se po pár minutách vrátila do kuchyně, bylo už prostřeno a Michal už donášel na talířích jídlo. „Kdo volal?“ Odpověděla jsem, že to byl Vojta a sháněl Moniku. „Dobře a co si dáš k pití?“ zeptal se mě „Nevím, to je jedno“. Došel do baru a přinesl fernet, z lednice vyndal kolu a naředil mi to. Sobě dal o něco více fernetu. „Něco tady chybí“, řekla jsem a rychle jsem došla pro svíčky, dala je do stojánku, který Michal přinesl. „Michale máš čínské tyčinky?“ „Jo, měli by tu někde být“. Podíval se do příborů a vyndal červeno-žluté čínské tyčinky. Všechno bylo sice úplně jiné, než jsem si představovala, ale připadalo mi to ještě hezčí a lepší. Jídlo bylo sice dost kořeněné, ale jinak výborné. Za to s těmi hůlkami jsem měla docela problémy, protože jsem v nich nemohla nic udržet. Jak jsem se soustředila na to, abych něco nabrala, ani jsem si nevšimla, že mě Michal už delší dobu pozoruje, až když jsem zvedla hlavu tak jsem si to uvědomila. „Nechceš s tím pomoct, vidím, že s tím zápasíš“. Přišel ke mně a ukázal mi, jak se mají správně držet, aby mi to jídlo z toho nevypadlo. Přidržel mi ruku a pomohl mi to dát do pusy. Byla jsem z toho nervózní a klepali se mi ruce, jak stařeně. Až po chvíli jsem mu řekla: „Děkuji, teď už to zvládnu sama, jdi raději jíst, jinak to budeš mít úplně studené!“ Když jsme dojídali, zvedl skleničku a zeptal se mě: „Tak na co si připijeme?“ Chvíli jsem váhala, ale potom jsem řekla naprosto uvolněně a upřímně: „Na moji lásku k tobě.“ Teď bylo vidět, že zase váhá Michal. „Spíš na moji lásku k tobě“.  To jsem moc dobře nepochopila, protože to vyznělo spíš, jako, že on miluje a já jeho ne. „Michale, já tě opravdu strašně moc miluji a chci být s tebou“. Chvíli se odmlčel a potom se na mě nádherně s rozzářenýma očima podíval a odpověděl mi: „Ty ani nevíš, jak dlouho jsem čekal, až tohle řekneš, jsem strašně rád, že jsi tady se mnou“. To mě dojalo a začaly mi téci slzy po tváři, ale potom jsem řekla jen: „já se dojdu osprchovat a potom ti něco ukážu, ty buď zatím tady ano?“ Slyšela jsem, že říká něco jako „počkám na tebe klidně do rána“. Ze všeho nejdřív jsem šla do ložnice, vše bylo připravené, až na to, že růže byli po obou stolcích ve vázách a na mě bylo, abych jich pár vzala a rozházela po posteli a tak jsem to hned udělala. Pak jsem se rozhlédla po pokoji, kde jsou ty šaty, o kterých mluvila Monika do telefonu. Na židli jsem si všimla něčeho složeného a hedvábného. Když jsem se podívala lépe, došlo mi, že to nejsou šaty, ale spíš dlouhé lila fialové negližé. Vzala jsem ho rychle do ruky a vlezla do sprchy. Umyla jsem si vlasy, abych byla co nejvíce voňavá a svůdná. Pořádně jsem se umyla pomerančovým gelem, který byl na kraji vany. Když jsem vyšla z koupelny, připadala jsem si jako znovuzrozená, tak čistá. Na obou nočních stolkách jsem zapálila broskvové svíčky a zavolala jsem na Michala: „Michale zavři prosím oči a jdi se do koupelny vysprchovat a potom přijď do ložnice.“ Důvod proč jsem mu řekla, ať zavře oči, je ten, že koupelna je hned naproti ložnici a dělí je jen jedny dveře, a to od koupelny. Opravdu se zavřenýma očima prošel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Po deseti minutách vyšel z koupelny a zůstal stát na místě. Jano, ty myslíš, že dneska…? Nedopověděl to a řekl: „Opravdu to chceš, není to trochu unáhlené?“ Potom, co tohle řekl, jsem byla v šoku, on si snad myslí, že jsem úplně blbá. Chtěla jsem říct něco sprostého, ale potom jsem se překonala a odhodlaně řekla: „Ano, vážně to chci a vím, že nebudu litovat.“ Chvíli tam stál jako přikovaný, ale potom přišel až ke mně, sednul si vedle mě na postel a řekl: „Jani, já jsem vážně moc šťastný a chci ti za všechno poděkovat…“ „Míšo můj, já tě do ničeho nenutím, já tě opravdu miluji a udělám všechno, abys věděl, že to myslím vážně.“ Chvíli jsem mlčela a pozorovala, jak na to zareaguje, ale potom jsem to už nevydržela a nahlas jsem řekla: „Tak mě jenom líbej…“ Podíval se na mě, přisunul se ke mně a opatrně mě políbil, potom se ke mně naklonil ještě víc a začal mě vášnivě líbat. Chvíli jsme se nádherně mazlili a já si připadala jako v nebi. Jenomže po chvíli jsem se jemně odsunula a došlo mi, že je určitě hodně hodin, a že bych měla přestat, dokud je čas. Ale zároveň jsem zrovna teď nemohla odejít, protože bych zkazila tu romantickou atmosféru a veškeré mé plánování by bylo na nic. Michal mě začal pomalu svlékat, byl hrozně něžný a opatrný. Líbal mě po celém těle, až jsem skoro nedýchala. Nemohla jsem nic dělat, nechtěla jsem za každou cenu odejít. Když už to vypadalo, že se začneme opravdu milovat, dostala jsem strach, že kvůli tomu budu u kina pozdě a táta mě uvidí s Michalem. Měla bych hrozný malér a už bych nikdy nemohla někam sama, ani do kina. Řekla jsem si, že to nejde, i kdybych se teď měla vzrušením roztáti. „Michale prosím tě, můžeš chvilku přestat, já… Promiň, musím domů! Nejdřív to vypadalo, že si myslí, že se bojím milovat se s ním, ale potom mu to náhle došlo a řekl mi: „V kolik jsi tam měla být? Už bude půl jedenácté. Prosím tě, jen se převléknu, odvezeš mě?“ U kina jsem byla přesně 22:45. Rychle jsem se rozloučila s Michalem a dala mu jen letmou pusu a pak odjel. Asi o pět minut později tam přijel táta. V autě se mě vyptával, o čem to bylo a jestli to náhodou nebyla kravina. Vymyslela jsem si, že tam hrál Bruce Willis, a že to skončilo už v půl jedenácté.